Svět podle Evy: Filipíny

Osmý div světa

Proč se na Filipínách muži neotáčejí za dlouhonohými holkami, o maškarním v pětihvězdičkovém hotelu a příbězích 7107 ostrovů. Píše Eva Klejmová.

Celý týden se sem žene tajfun odněkud

z Tchaj-wanu. Je sice stále kolem 27 °C,

a to i večer, ale ten vítr nejen že mi zvedá

sukni až nad hlavu, ale je neustále doprovázený

tropickými slejváky! Sešla jsem se tu s kamarády

z Anglie, Kanady a Austrálie, které jsem dlouho

neviděla, a tak se tím „harrypotterovským“ počasím

nenechám nijak rozhodit. Po bouřlivém přivítání

usedáme na terasu jedné z restaurací, kde

hraje živá hudba, naštěstí tedy ne karaoke, v těchto

končinách velmi populární. Kolem troubí barevné

jeepneys a všude je hromada lidí. V tomhle

počasí je asi nejlepší se někam zašít a pít studený

St. Miguel, místní pivo.

Po chvíli si nemohu nevšimnout krásných dlouhonohých

holek všude okolo. Sedí vedle nás

u stolu, pózují před krámem na protějším chodníku

a procházejí se před restaurací. Hned se

ptám svých mužských protějšků, proč se za nimi

neotáčejí. Můj protřelý kamarád z Kanady, který

žil nějaký čas uprostřed džungle v Thajsku a založil

nadační fond ochraňující mladé thajské dívky,

aby se nemusely živit prostitucí, mě ale okamžitě

vyvádí z omylu: „Darling, they are ladyboys!“

Sice jsem procestovala kus jihovýchodní Asie

a vím, o co jde, ale tváří v tvář jsem se s nimi vlastně

nikdy nesetkala a jako žena to prostě nepoznám.

Filipíny, stejně jako Thajsko, jsou v tomto

ohledu velmi tolerantní. Pro ty z vás, kteří nevědí

– ladyboy, thajsky „kotoey“, je žena narozená

v mužském těle, snažící se vypadat tak, aby byla

v souladu se svým vědomím, tedy jako žena.

Což je kolikrát finančně i psychicky náročné.

Ladyboys nosí make-up a šaty a podstupují „feminizační“

léčebné postupy jako plastiky prsou,

dávky hormonů a silikonových injekcí. Tady jsou

ale vnímáni jako normální součást společnosti,

dokonce jsou v některých oborech prý často preferováni.

Během večera si několik z nich přisedá;

umí výborně anglicky, hovoří bez jakýchkoli tabu

a baví celý náš stůl.

Nejzábavnější knihovna

Druhý den probíhám pár hotelů a pak se rychle

spěchám převléknout na dnešní večer. Byla

jsem totiž pozvána na módní přehlídku do hotelu

Manila (nejstarší a dle mě nejvíc okouzlující

pětihvězdičkový hotel tady). V lobby hraje

pianista a vše je bílé jako na svatbě. Začíná se

scházet místní smetánka, která hrdě ukazuje své

módní kreace. Trošku mi to připomíná maškarní.

Je tu mix expatů, politiků, místních celebrit,

v čele se mnou a mým blond kamarádem, který

má dva metry, na sobě oblečení z černého thajského

hedvábí, připomínající kimono, a černé

jezdecké boty. Připadám si jako v Addamsově

rodině. Po přehlídce vyrážíme do podniku The

Library, který byl oceněn časopisem Times Asia

jako nejlepší zábavní podnik v Manile. Můžete

tu zhlédnout vše od muzikálu až po „stand-up

comedy“.

Ráno unikám z šedivého velkoměsta na farmu St.

Benito, což je asi hodinku jízdy autem. Jde o ekopřátelské

centrum pro holistické léčení a wellness,

kam lidé přijíždějí znovu najít rovnováhu

mysli, těla a ducha. Jedí zde raw food, pijí biopivo

a biovíno a relaxují v idylickém prostředí. Programy

jsou sestaveny každému na míru. Toto místo

je jediným místem svého druhu na Filipínách

a jedno z nejlepších na světě.

Po cestě z farmy mi taxikář vypráví příběhy některých

ze 7107 místních ostrovů. Třeba ostrůvku,

který je vidět jen při odlivu, na kterém je ropa

a začali po něm toužit Číňani. Oprašuji vzpomínky

na ostrov Boracay s bílými plážemi a báječným

nočním životem, poslouchám vyprávění o scenériích

kolem El Nida (ostrov Palawan), pohádku

o Chocolate Hills na ostrově Bohol a příběh

rýžových teras v Banaue, jež jsou staré přes 2000

let a byly vytesány do hor Ifugao ve výšce 1500

metrů nad mořem. Jsou dokonce označovány za

osmý div světa. Je tu toho tolik, jenže stihnout to

 

všechno? To by člověk potřeboval další život.